Černé slzy

23. prosince 2009 v 10:27 | Daniel R. |  MOJE POVÍDKY
První povídka kterou jsem dopsal. Mám s tím trochu problémy :-). Mírně jsem ji nyní přepracoval, tedy spíš proškrtal.
Je to příběh o mladíkovi, který zahodil téměř idilický život, zlákán učením temné magie. Po několika letech se vrací zpět domů...
--------------------------------------------------------------------------------------------

Teplý jižní vítr ohýbal větve stromů. Jeho tmavě modrý dlouhý kabát vlál ve větru, stejně tak jeho dlouhé bílé vlasy. Šel po úzké pěší cestě, která opisovala hranici mezi lesem, a loukou, kde pestře barevní motýli poletovali z jednoho květu na druhý. Kolem něj poskakoval psík s dlouhýma plandajícíma ušima, který rozháněl motýly ve snaze jednoho z nich chytit.
Po chvilce louka pomalu ustupovala a cesta dále pokračovala lesem. Zavedla je až ke skále, jejíž vrchol sahal až ke špicím mohutných stromů. Vylezli na vrchol. Jeho plně černé oči včetně toho co kdysi bývalo bělmem se rozhlížely po okolí.

Uběhlo pět let od doby kdy tady stál naposledy a díval se směrem k domovu, který tehdy opouštěl. Jeho pohled směřoval na kopce, za kterými bylo jeho rodné město. Ty léta co byl pryč mu připadala jako věčnost. Sklopil zrak níž, kde stála vesnička, která se jmenovala Jiskra. Zatoužil po teplém jídle a pohodlné posteli. Věděl však, že vesnici musí obejít, aby nepřilákal zbytečně pozornost. Cíl je už blízko, ale ti šílení Kirkovi fanatici po něm určitě stále jdou. Musí dojít domů, musí spatřit matku a otce, musí vidět Loren, i kdyby oni měli být to poslední, co uvidí.
Vzpomněl si na Lorenin pláč když opouštěl domov. Tenkrát byl zaslepen a omámen mocí té strašné knihy a lásku, kterou k ní cítil přehlížel. Proklínal den, kdy tu knihu otevřel poprvé, kdy do ní jen nahlédl, potom podruhé a potřetí, znovu a znovu. Čím dál víc a častěji studoval její temné učení nekromancie. Odešel k přisluhovačům Kirka a nechal se zasvětit do dalších tajů této nečisté magie. Dostal se až do jeho temných věží, kde studovali ti nejlepší.

Tenkrát mu bylo dvacet let a myslel si, že mu patří svět, pak však přišli první známky přeměny. Nejdřív příjemné, zahodil své brýle, také se mu zlepšil sluch a začal vnímat proudy magie. Později mu zbělaly vlasy a začal také předčasně stárnout. Smrti se však nemusel obávat, protože zanedlouho by stejně objevil tajemství nesmrtelnosti. Často potkával v knihovnách dávno již mrtvá těla, která se prohrabávala hromadou knih. Také se ovšem často setkával s případem, že mysl člověka neunesla sílu magie. Z takových se pak stávali nemyslící netvoři ovládaní mágy. Obě možnosti neměly s lidskostí nic společného a začaly se mu hnusit. V jeho mysli se plynutím času odehrával velký boj a moc, která ho sevřela začala pomalu ustupovat. Když přišla další fáze proměny, která změnila jeho oči a začala přetvářet jeho tělo, rozhodl se, že musí utéct a vysvobodit se ze zajetí této temné síly. To však Kirkovy zákony nedovolují.

Náhle ho z pochodu jeho myšlenek vytrhl štěkot jeho psa. Podíval se na něj a pousmál se když zjistil, že doráží na ještěrku, která se ukryla mezi kameny.
"Tak pojď, půjdeme," promluvil na psa.
***
Viděl Loren, její krásný kouzelný úsměv, který do něj vždy vléval novou a novou energii a vlnu radosti. Její úsměv se však začal vytrácet, její koutky klesaly a dolíčky ve tvářích začaly mizet. Smích se pomalu začal měnit v pláč. V jejích očích, které zářily radostí se začal objevovat smutek, beznaděj a později strach a hrůza. Její pláč se proměnil v hysterický jekot. Nemohl jí pomoci, nemohl k ní, neslyšela ho, když ji chtěl utišit. Jeho srdce začalo pukat, měl pocit, že se rozletí do všech stran. Začal k ní natahovat ruku, ale přestože se zdála být blízko, byla nedosažitelná. Cítil jak jeho oči zalévají slzy zoufalství.

Probudil se, vedle něho seděl jeho pes, který ho pozoroval. Oheň na kterém dneska dělal večeři již vyhasnul, hvězdy jasně zářily na obloze. Otřel si pot z čela. "Sen" řekl jen tak polohlasem, "byl to jen sen," opakoval si. Pět let bezesných nocí a teď najednou tu je. Sen, který ho zasahuje do nejcitlivějších míst jeho mysli a citů. Pes který byl znepokojený podivným neklidným chováním svého pána ve spánku, mu začal očuchávat a olizovat tvář radostí, že pán opět našel klid. Muž psa pohladil a najednou byl vděčný, že na své osamělé cestě našel takového společníka. Od doby kdy ho našel uplynulo jen pár dní a přesto si ho za tu chvíli velice oblíbil. Pro jeho plandající uši mu začal říkat "ušáku". Lehl si, a znovu se pokoušel usnout.

Jeho myšlenky směřovaly k Loren. Vzpomínal na den, kdy se s matkou a otcem přistěhovala do města. Byli jedni z farmářů z jihu, které vyhnala sucha trvající již několik let. Bylo obdivuhodné, jak dlouho dokázali vzdorovat, nechtíc opustit svůj domov. V tu dobu mu bylo teprve čtrnáct let, ona byla o rok mladší a čekaly je krásné dny jejich života. Její otec pracoval u jeho otce v přístavu, matka prodávala vyšívané dečky na trhu a starala se o pětiletého syna. Zatímco její rodina oplývala chudobou, jeho otec byl obchodník vlastnící loď. Krom toho se mohl pochlubit účastí ve válce proti Dragovi, po které dostal šlechtický titul.

Vzpomínal na to jak si s Loren hrávali na loukách a lesích za městem, jak večer pozorovali hvězdy na obloze. Povídali si. Vyprávěl převážně on, protože byl učený a přečetl již mnoho knih z otcovy knihovny. Popisoval jí souhvězdí na nebi, vyprávěl jí o vzdálených bájných zemích. Někdy si také vymýšlel tajemné strašidelné příběhy, které ji děsily. Jak se z Loren stávala žena a z něho muž, tak přátelství přerostlo v lásku. Vzpomínal na jejich první intimní chvíle a na krásu jejího těla. Po chvilce měl opět před sebou její tvář, její krásný úsměv a oči plné malých zářících jiskřiček. Opět usnul.
***
Viděl kruh plačících lidí, mezi nimi byl jeho otec. Uprostřed nich byla rakev připravená na spuštění dolů do věčné tmy. Všiml si, že v kruhu lidí je i Loren s rodiči. Rakev z jeho pohledu zakrývala náhrobek tak, že neviděl co je na něm napsané. Byl tam také strýc Ed se svojí ženou a spousty dalších mu víceméně něco říkajících tváří. Všichni pokládali květiny na rakev. Když ji spouštěli a odhalil se tak nápis na náhrobku, viděl na něm jméno své matky. Opět se probudil.
Ležel na zádech a díval se vzhůru. Noc už se chystala na příchod dne. Černé nebe začalo pomalu modrat a světlo slunce začalo prosvěcovat krajinu. První sluneční paprsky pronikly přes koruny stromů.
***
Před ním byl kopec, z jehož vrcholu již spatří své rodné město. Netrpělivě se vydal se svým ušatým přítelem vzhůru. Těšil se na to, až políbí Loren, obejme matku a stiskne ruku otci. Když však vystoupil na kýžený vrchol, tak ho srazilo k zemi to co spatřil. Město a jeho krajina kolem něj byla mrtvá. Tráva a stromy byly suché. Krajina byla šedá a černá, zahalená v temnotě. Přístav a vůbec celé město nevykazovalo známky života. S kontrastem zdravého zeleného porostu kolem mrtvé krajiny, vypadalo jeho město jako hniloba na jinak krásném zralém jablku. Přál si, aby i toto byl další z jeho strašných snů. Chvíli v to doufal a čekal že se probudí s oroseným čelem. Ale ne, tohle bylo skutečné. Scházel kopec dolů k městu a přitom se mu podlamovaly kolena. Cestou vídal mršiny zvířat, vzduch byl zkažený plný zápachu tlejícího masa.

Procházel ulicemi města, potkával mrtvé, jen tak ležící u cesty s bolestivou grimasou ve tváři. Vítr si pohrával s nepořádkem v ulicích, moře zanechávalo na břehu hřbitov leklých ryb.
Stál před vchodem do domu, který měl vyvrácené dveře. Naivně zvolával jména svých rodičů. Procházel chodbami domu a pokoji. Vešel do pracovny svého otce, kde jej našel sedět s hlavou na stole. Byl už zbaven naděje, aby doufal, že otec žije. V jeho ruce byl dopis. Derek si jej vzal a četl.

Drahý Dereku, můj jediný synu a dědici šlechtického titulu. Bylo mi přikázáno od podivných lidí, kteří přinesli zkázu našemu městu, odění v tmavě fialových róbách, abych ti napsal dopis na rozloučenou. Říkají že jej budeš číst, v což doufám. Napřed ti chci vylíčit události posledních měsíců. Začátkem jara do města přišlo pět podivně vyhlížejících mužů, ti právě teď stojí vedle mě. Když slunce nabralo na síle, začala se městem šířit smrtící nákaza. Matka byla jedna z prvních obětí a je pochována na městském hřbitově. Když město svoji bitvu s nemocí prohrálo, odhalili záhadní cizinci svoji tvář a dokončili jeho zkázu. Důvod jejich počínání je ztrestání tvé zrady a útěku. I přes všechno, co jsi nám způsobil jsem rád, že jsi ze sebe smetl to strašné prokletí, které tě svíralo. V mé truhle je meč a zbroj, s kterou jsem bojoval ve válce. Jdi a pomsti naše životy.
Mám ti sdělit, že Loren najdeš ve sklepě našeho domu.

S hrůzným očekáváním sestupoval po schodech do sklepa, který byl osvětlen fialově zbarveným světlem. Jeho zdroj nikde vidět nebyl, bylo to běžné kouzlo, které mohlo vytvořit světlo jakéhokoliv barevného odstínu. Jeho zdrojem byla magie.
Sešel do prostoru sklepa, na vzdáleném konci byla postava přikovaná ke zdi řetězy. Šel blíž, a i když tělo bylo strhané a neoplývalo krásou jako dřív, tak ji poznal. Byla to ona, jeho milovaná Loren. Najednou se pohnula a pozvedla hlavu. Derekovi na okamžik zajásalo srdce, že žije, než si uvědomil, že tomu tak dlouho nebude.

"To jsi ty Dereku?" oslovila ho chraplavým suchým hlasem.
"Ano" odpověděl a přistoupil až k ní. Pohlédl do její nemocí vyschlé tváře. Přesto z ní četl její dřívější krásu.
"Čekám tu na tebe celou věčnost."
"Promiň" potichu zamumlal, selhávajíc mu hlas.
"Řekli mi že přijdeš a že tu na tebe mám čekat."
Na chvilku sklep ovládlo ticho.
"Proč jsi mě opustil Dereku? Milovala jsem tě."
Derek mlčel.
"Zabil jsi nás všechny" dodala.
"To ta kniha, síla té magie je mocná, čím víc ji znáš tím víc tě pohlcuje…, promiň mi to."
Mlčela.
"Lituji toho."
"Polib mě…" řekla ztěžka.
Chvíli na ni hleděl, potom se k ní sklonil chtějíc ji políbit. Než se však jeho ústa stačila dotknout jejích rtů, Loren naposledy vydechla.

Derek sklopil zrak. Sesunul se na kolena. Klečel před ní, jako kdyby dál prosil o odpuštění. Nikdo, kdo by mu jej mohl dát už nebyl. Věděl, že smrt Loren byla úmyslně a dokonale načasována. Fialové světlo ve sklepě pohaslo.

Venku na něj čekal jeho pes, klepal se, měl strach vejít dovnitř, cítil v domě mnoho zla. Když viděl svého pána, jak k němu přichází, začal radostí vrtět ocasem. V tu chvíli si Derek uvědomil, že ho před nákazou ochrání jeho magická aura. Jeho čtyřnohého přítele ovšem nemá co chránit. Byla jen otázka času, kdy mu umře v rukách. Došlo mu jak dokonalý trest to byl. Ztratil všechny kteří ho kdy milovali, na kterých mu záleželo. Všichni byli mrtví a on zůstal naživu. Seděl před vchodem, pevně držel psa a zuřivě ho hladil. Z jeho očí mu stékaly černé slzy, které zanechávaly černé stopy na jeho tváři.
 


Komentáře

1 Luděk Luděk | 23. prosince 2009 v 10:35 | Reagovat

Hehe. Tys upravil konec. Tuhle verzi ještě neznám  :-)

2 Daniel R. Daniel R. | 23. prosince 2009 v 11:57 | Reagovat

Těch úprav tam bylo trochu víc, ale konec je asi nejvíc poznat. Předešlá verze působila takovým černým humorem. Což byl nechtěnej efekt.
Dále jsem smazal, nebo upravil některé rušivé věty. Myslím, že je to na tom znát.

3 Ota Ota | 23. prosince 2009 v 18:20 | Reagovat

Tesim se na Mozkozrouty. Jedno z nejlepsich literarnich del, co jsem cetl :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama