Odkaz jednoho kněze

5. července 2010 v 20:33 | Daniel R. |  MÁ VLAST
Staré zachází, nové vzniká, vše vůkol nás mění se třeba nepozorovaně, avšak přeci stále. Kde jest nám při neustálých těch převratech hledati poučení, kde radu, jak se zachovati? Nad jine vymluvněji nám ji podává zrcadlo minulosti, ve kterém shlížíme přednosti, avšak i vady a křehkosti předků.


gotický sloh

Biskup konkordienský povstal, aby přečetl rozsudek. Odsoudil spisy ke spálení a obžalovaný měl být vydán moci světské, což neznamenalo nic jiného než jistou smrt. Odsouzenec byl oděn v kněžském rouchu a v rukou držel kalich. I vyzval ho tedy naposledy koncil, aby odvolal svá učení. A však před ním nestál obyčejný muž, co by se pod hrozbou strašlivé smrti zlomil, nýbrž Jan Hus - kazatel betlémský, který byl hluboce přesvědčen o pravosti svých myšlenek. Se slzami v očích pravil: "Nemohu před Bohem přísahat křivě! Jsem ochoten odvolat se pouze pokud budu poučen a přesvědčen o nepravosti svého učení."

A tak přistoupil k Husovi arcibiskup milánský a další biskupové. Nejprve mu odebrali kalich a pak z něho postupně odjímali, část po části, kněžské roucho. Při tom na něj pronášeli klatby a vinili ho z kacířství a ze zatvrzeného setrvávání na svých bludech. Potom mu postavili na hlavu pitvornou čepici, na které bylo napsáno: "Toto jest kacíř" a namalováni tři čerti, jak se sápou na kacířovu duši. Kazatel betlémský se ničemu nebránil, jen řka: "Budu snášet muka  po vzoru Spasitele, apoštolů a mučedníků."

betlémská kaple

Na pokyn Zikmunda  chopil se Husa falckrabě Ludvík a odevzdal ho purkmistrovi kostnickému s těmito slovy: "Vezměte Jana Husa, jenž dle nálezu krále pána našeho nejmilovanějšího a z rozkazu našeho má být upálen jako kacíř."

Na hranici opodál chrámu již plápolal plamen, v němž syčely a svíjely se pergameny a papíry. Možná biskupové doufali, že tím spálí Husovu pravdu a  svou hanbu. Tento čin však předznamenal postupné uvadání moci katolické církve, která ve svých útrobách vydržovala hnilobný vřed. Zaštiťovala se vírou v Boha, zneužívala křesťanské ideály, aby ožebračovala lid  nemorálnimi odpustky a ovládala skrze svou moc mnohé země tehdejší Evropy.

Ožebračený lid je závislí na milodarech moci a stává se tak snáze manipulovatelnějším.

Nebylo by však spravedlivé chválit pouze jednoho muže. Hus sám vycházel ze spisů anglického filosofa Johna Wicklefa. Dalšími předchůdci byli Konrád Waldhauser, Jan Milič z Kroměříže, Tomáš Štítný ze Štítného. Dále pak jeho současník Jeroným Pražský, který byl upálen na stejném místě necelý rok po Husově popravě. A zmínit musíme o století pozdějšího německého teologa Martina Luthera, který je označován za reformátora církve. Bez Jana Husa a mnoha dalších by se ale jen ztěžka obešel.

Dnes je moc Říma dávno minulostí. Avšak bděme! Za mnohými, třeba i  původně dobrými idejemi se může skrývat nebezpečí pro naši svobodu. Zlo které se nás snaží zchvátit může být oděno ve zcela jiném obleku. "Řím dneška" nechť se každý na mapě Evropy pokusí nalézt sám.


Epopej2

Kázání mistra Jana Husa v kapli betlemské (Kouzlo slova - pravda vítězí),
Slovanská Epopej,
Alfons Mucha



Velikáni minulosti, buďtež nám
vůdci v přítomnosti i v budoucnu.

(použitá literatura a text psaný kurzívou: Velikáni našich dějin, Dr. Jaroslav Kosina, 1933)
 


Komentáře

1 Luděk Luděk | 6. července 2010 v 10:11 | Reagovat

Teď mi teprve došlo, k jaké příležitosti jsi to napsal. Přišel jsem do kanceláře a nikde nikdo. Jsem to ale brzda.

Zajímavé povídání mimochodem, ale nějak se mi zdá, že té kurzívy by tam mělo být víc, ne? První čtyři odstavce vypadají taky jako z té knihy. To ve mě asi řve zakořeněný zvyk v práci s citacemi. ;-)

2 Luděk Luděk | 6. července 2010 v 10:17 | Reagovat

[1]:A samozřejmě, zase mi chybí edit, udělal jsem tam pravopisnou chybu.

Ale stejně by mě zajímalo, co přesně je Tvoje dílo a co Kosinovo, protože lecos sedí jak na rok 1933 tak na 2010.

3 Daniel R Daniel R | 6. července 2010 v 18:55 | Reagovat

[2]: Ano, použil jsem hodně Kosinovejch vět i v ostatním textu. Většina jich je poupravená do 2010 a některý jsou moje vlastní u kterých jsem se snažil, aby zapadli. Takže z toho vznikl takový mix. Tedy nejedná se o bezhlavě obšlehnuté celé odstavce. To jsou jen ty psané kurzívou, což jsou spíše prology k celý knize. Chtěl jsem spíš vypravěčsky zaujmout, vzbudit zájem, než psát fakta, který si každý může přečíst na wikipedii.

4 Daniel R Daniel R | 6. července 2010 v 19:30 | Reagovat

Na tý knize se mi mimochodem líbí, že je napsaná dobře vypravěčsky, chvílema to působí jako kdyby člověk četl beletrii. Dál se mi líbí, že je v ní cítit ta prvorepubliková národní hrdost. Obojí dnes nevídané. Dnes je vyžadovaná objektivita, a obava autorů z obvinění z neobjektivity často vede k opačnému extrému. :-(

5 Daniel R Daniel R | 6. července 2010 v 20:40 | Reagovat

[2]: Jo a kdyby tě zajímal vznik nějaký věty, tak ji sem klidně hoď a já ti její zrod popíšu :-D .

Mimochodem myslím, že ty citace se v akademických kruzích moc prožívaj. Autorský práva se totiž vztahují na dílo jako celek. Takže teoreticky když vezmeš knihu nebo článek, mírně ho přepracuješ, změníš název, popř. i jména postav, tak je to sice odsouzenihodný plagiát, ale právně už těžko napadnutelný. To samý s odstavcema. Těžko si totiž může někdo nárokovat práva na jednotlivé věty, to by zachvíli nešlo nic napsat.

6 Luděk Luděk | 7. července 2010 v 18:31 | Reagovat

[5]: Posedlost citacema v akademických kruzích je spíš a) etická záležitost, b) zbůsob jak odlišit svoje IDEJE od převzatých. Když budeš jakožto akademik kopírovat bez citací, tak tě většinou nebudou brát vážně, natož aby ti přijali publikaci k vydání. Takže bez toho to nejde.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama