Setovo vejce

20. září 2010 v 20:42 | Daniel R. |  MOJE POVÍDKY
Moje povídka jejíž příběh pochází z Conanova věku. Odehrává se v hlavním městě Aquilonie v době kdy již na trůně sedí obrovský Cimmeřan.     



Prsten1
    V pomalu končící teplé letní noci nad hlavním městem Aquilonie vycházelo slunce. Paprsky slunce pronikly do pokoje Astry, osvětlily její postel a snědého muže ležícího vedle ní. Astra pozorovala milence této noci jak v rytmu klidného spánku stoupá a klesá jeho hladká hruď. Ráda sledovala muže když spí, vyčerpaní po ukojení svých pudů. V tuto chvíli jsou tak bezbranní.  Stačilo by tak málo.  
    Marně z divoké noci plné vína vzpomínala, jak si muž získal její přízeň. Možná už by měla zanechat divokých nocí a chovat se zodpovědněji.
    Opatrně se dotkla jeho hrudi a jemně ji pohladila. Jestliže si ovšem Astra myslela, že muž je utahaný jako většina těch, kteří se snaží uspokojit její chtíč, tak se mýlila. Jeho ruka vystřelila, chytla ji za zápěstí a dívka se náhle objevila na zádech. Jeho tělo se tyčilo nad ní a jeho pohled se upřel do jejích modrých očí. Prohlížel si jemné rysy její tváře, krásné zvlněné plavé vlasy a nakonec jeho pohled ulpěl na jejích plných velkých ňadrech, které začal laskat. Astra ukončila svůj předstíraný odpor a umožnila mu do ní vniknout. Nevzpomínala si, po kolikáté se už oddává tomuto úžasnému milenci, ale pokud si myslela, že jí už všechno svoje umění předvedl, tak se mýlila. Muž umě oddaloval její vyvrcholení. Vždy, když se k němu blížila a už měla ten slastný pocit nadosah, tak přišlo zmírnění rytmu nebo krátká pauza. Znovu a znovu se tak přibližovala těsně k vrcholu, který nepřicházel. Nakonec jí ten pocit dopřál. Přišel však v podobě vzplanutí, které skončilo mrákotami a upadnutím do sladkého spánku.
    Když se probudila podruhé, byla sama. Muselo už být po poledni, protože slunce už bylo vysoko na obloze. Šla se upravit a teprve když se vrátila, všimla si chybějícího rudého kamene ve tvaru vejce obtočeného dvěma hady.
    Byl to poslední společný lup, který uskutečnila s Nauelem. Jejím milovaným druhem, který při této loupeži zemřel. Bylo to v době, kdy král Conan vydal listinu zakázaných bohů. Využili zmatků a vkradli se do jednoho z temných chrámů, když se postižení věřící začali bouřit. Nestačili se však rozkoukat a dovnitř se probili vojáci, kteří měli za úkol bodovu uzavřít a vše zničit. Ve spěchu popadli předměty, které mohli mít nějakou hodnotu. Podařilo se jim utéct, ale za cenu šipky  v Nauelově boku.
     Hned si vzpomněla jak Ervin tenkrát řekl, že by se té věci měla zbavit. Ervin byl obchodník se zbožím z dalekých zemí.  Pracovali pro něj, v nejrůznějších úkolech, od obyčejné zlodějny po doprovod a ochranu karavan. Vejce však s obavou odmítl. Astra si ho přesto nechala jako vzpomínku na milého.
    Co ovšem mohlo její noční známost zajímat na té věci? Musí se Ervina na ní znovu zeptat.
    Oblékla se do svých modrých šatů a šla do jeho obchodu. Ervin jí vyslechl. Na podrobnosti jak se k ní muž dostal se neptal, moc dobře věděl jakým životem po smrti Nauela žije. "Ta věc je zřejmě nějaká relikvie Setova kultu. Může být úplně k ničemu, ale jestli ne, nechce se mi pomyslet na to, k čemu by mohla posloužit." Při odpovědi byl velice neklidný, hleděl na ni skoro až vyčítavě, že se toho ještě nezbavila. Exotický vzhled dnešního milence nasvědčoval tomu, že to byl zřejmě Stygijec. V duchu se proklela za svůj zhýralý, lehký život. Rozhodla se, že vejce získá zpět. Šla si vše promyslet zpátky domů, kde se převlékla a ozbrojila.
    Jediné co jí zatím napadlo, byla návštěva Crima, velitele zlodějské bandy v které strávila několik let. Pochybovala o tom, že by to byl někdo od něj, protože  mu  Ervin dobře platí. A Crim moc dobře věděl, že se výpalné vztahuje i na ní.  Mohl by však něco tušit. Někdo s tou věcí  má určitě nějaký záměr a ona chtěla vědět jaký.  
     Šla na nedaleké náměstí, které bylo srdcem obchodu v této části města. Bylo to také místo plné příležitostí pro zloděje a žebrotu. Přišla k otrhanému muži, sedícímu na schodech jednoho domu. Nahnula se k němu, vhodila peníze do jeho nastavené dlaně a špitla cosi do ucha. Muž mlčky zkontroloval vhozené mince, vstal a vydal se jižně od náměstí. Astra ho následovala. Brzy jejich cesta vedla ulicemi, kam se mnoho lidí neodváží. Ona však byla dítětem ulice a znala místní poměry.  V této části města všechny domy vypadaly stejně, udržované jen tak, aby se nezhroutily.

dablprsten
    Crim seděl na mohutné židli, před sebou měl masivní stůl, na něm mapu. Do místnosti vtrhla žena, za ní jeho muži, kteří se ji snažili zadržet.
    "Co je to za bordel?" zahřmělo. Crim byl obrovský zavalitý muž s hlasem jako zvon.
    "Nedala se odradit šéfe" promluvil jeden z mužů.
Teprve teď Crim poznal ženu. "Aha, to jsi ty," promluvil. Moc dobře věděl, co dokáže s mečem, který měla jistě schovaný pod modrým pláštěm. Usmál se. "Copak, přišla jsi mi posloužit  jako za starých časů?"  
Astra ohrnula nos a povolila plášť, aby odhalila dekolt. Vzala si židli, obkročmo se na ni posadila a opřela lokty o opěradlo.
    "Ne Crime, s tím je dávno konec, přišla jsem ohledně jiné věci."
Crim se opřel o stůl a zahleděl se do jejích modrých očí.
    "Tak povídej, co může být, tak důležité, že si sem tak vtrhneš?".
    "Včera jsem byla okradena."
    "No a co?  To jsi mi přišla říct tohle?"
    "Pokud vím, dobře ti Ervin platí," odpověděla "a tebe by mělo zajímat, že ti někdo leze na tvoje území," na chvilku se odmlčela. "Tedy pokud to nebyl někdo z tvých lidí," provokativně dodala.
"Cože? Za koho mě máš? Držím svoje slovo a ty to dobře víš," rozohnil se.
Po chvíli se zeptal: "Jak ten muž vypadal?"
    "Zřejmě to byl Stygijec," odpověděla.
Crim chtěl skrýt rozčarování, ale potom poznal, že si toho všimla a bouchnul pěstí do stolu.
    "Ke všem ďáblům s těmi Stygijci." procedil mezi zuby. "Co u tebe mohli, u Mitry, hledat?"
    "Ukradli mi rudé vejce omotané hady."
    "Takže nějakou cetku." Chvíli mlčel, potom  poslal svoje lidi pryč.
Když byli sami, trochu se zklidnil a pokračoval. "Nejprve ti musím říct, že ti to pořád moc sluší." Přitom hleděl na její dmoucí se poprsí stažené ve šněrovačce. Polkl a pokračoval: "Několik Stygijců se usídlilo v rozlehlých podzemních prostorách jednoho z Mitrových chrámů. Spojili se s místními Setovými přisluhovači. Jsou to cvičení zabijáci s kterýma se obyčejný lapka z města nemůže rovnat. Velice rychle si v podsvětí vybudovali silnou pozici. Jen společnými silami  všech zlodějských skupin ve městě je držíme na uzdě."
    "Co dělají pod chrámem?" zeptala se Astra.
    "Tamní kněží už nějakou dobu slouží jinému bohu než  Mitrovi. Samozřejmě navenek funguje všechno pořád stejně, ale ve sklepení pořádají společně se Stygijci tajné  rituály." Na chvíli se odmlčel a dodal. "Víš, mnozí lidé i přes rozkvět za poslední roky nemohou skousnout, že na trůně sedí ten barbar. Jsou ochotní spojit se s kýmkoli i kdyby to měli být démoni z pekla."
    Astra se na nějakou dobu zahleděla do Crimových očí. Chvíli oba mlčeli, potom promluvila: "Budu potřebovat nějaké tvoje muže, Crime. Hlavně ty, co se vyznají v podzemí."
    "To je vyloučený" reagoval, "v týhle nejistý situaci potřebuju každého kdo má ruce a nohy a ty by jsi je přivedla na smrt."
    "Poslouchej Crime, ta věc co mi ukradli zřejmě pochází ze Stygie a já chci vědět, k čemu ji potřebují. Chci jen někoho, kdo mě doprovodí pod chrám."
Chvíli na ní hleděl, koukal do jejích očí a znovu na její prsa, která se při každém jejím nadechnutí vzpírala sevření korzetu. Věděl, že ho nakonec přesvědčí. Kdyby nato přišlo, šel by jí vytrhnout i ze spárů samotného Seta. Najednou se zachvěl, protože si uvědomil jak blízko může být pravdě. Bouchl pěstí do stolu, tak, že v něm zapraskalo.
    "U Béla i Mitry, víš, že budem muset přes stoky a co tam můžem potkat?"
Astra přikývla. "Půjdu taky," dodal.

Egyptská kobra

    Síť více či méně utajených chodeb v podzemí Tarantie tvořila jakési druhé město, v kterém hledali úkryt ti, co byli z nějakého důvodu pronásledováni na povrchu. Přes stoky museli jít, protože chrám se nacházel v části Asylovy bandy, jejíž velitel byl odvěkým Crimovým nepřítelem. Ve stokách Tarantie mnohdy mizely celé skupiny odvážlivců. Mluvilo se o velkém ještěrovi, který je obýval. Nikdo však setkání s ním nepřežil, aby mohl o něm dát nějaké svědectví.
    Crim vzal na cestu ještě další dva zloděje. Jeden šilhal, oko mu neustále těkalo ze strany na stranu, jak pozoroval každý kout. Druhý byl vysoký, ale neustále přikrčený, oděný v dlouhém plášti, v jehož vnitřní části měl několik vrhacích dýk a jiné náčiní.
 Brodili se páchnoucí vodou a napětím, takřka nedýchali. Občas Astra ucítila, jak se jí něco ve vodě otřelo o lýtko. Jinak však cesta probíhala rychle a bez obtíží.
     Objevili se pod mřížemi, které vedly do chodeb nedaleko chrámu. Spěšně zjistili, zda v chodbách nečíhá nebezpečí  a rychle se soukali mřížemi  dovnitř. Opadlo trochu napětí způsobeného strachem z neznáma ve stokách. Museli však ještě projít malou částí Asylova území. Pak tajným průchodem, o kterým možná nic netušili ani samotní Mitrovi kněží, do hrobky pod chrámem. O těchto tajných cestách věděli jen ti nezasvěcenější ze zlodějů. Hrobka byla evidentně o mnoho let starší než chodby, kterými sem přišli. Kameny byli hladce opracované a bílé jako v chrámu nad zemí. Než za sebou zavřeli tajný průchod, měla Astra pocit, že někde za nimi zaslechla slabý šramot. Byli snad objeveni někým z Asylových lidí? Rozhodla se však tomu nevěnovat pozornost. I kdyby to tak bylo, nezdálo se jí pravděpodobné, že by je  pronásledovali pod chrám.  
     Nalézali se v místnosti. Po stranách byly sarkofágy, které zřejmě ukrývaly těla dřívějších kněží tohoto chrámu. Ve vzdálenějším rohu byly schody, vedoucí zřejmě nahoru na povrch. Uprostřed vchod do stáčející se chodby hloub do podzemí. Chodba byla osvětlena loučemi na stěně. Zdi byly hrubě opracované a z jiného kamene, který díky loučím získával červený divoký nádech. Zdálo se, že tato část snad ani ke chrámu nikdy nepatřila. Vchod vypadal, jako by byl nedávno odkryt. Klesali tedy chodbou hloub do podzemí. Po chvilce uslyšeli vzdálený hlas monologu v řeči, která byla pro všechny z družiny neznámou.  Chodba vedla do rozlehlé místnosti, odkud zněl hlas, který právě ztichl. Na jejím konci hlídali Stygijci. Místnost byla plná lidí, muselo se tam dít něco zvláštního. I stráže byly otočeny zády od přicházející čtveřice a fascinovaně sledovaly dění uvnitř. Zaplatily za svoji nepozornost životem.
    Všichni přítomní byli tak zaujati, že si nevšimli zmizelých strážců. Neustále se klaněli a cosi odříkávali. Skupinka nakoukla dovnitř.  
    Uprostřed místnosti ležela na obětním oltáři mladá dívka zírající do stropu. Na podstavci před oltářem bylo položeno rudé vejce. Z něho, z počátku jako tenký mlhavý stín, vylézal had.  Dál od relikvie se tělo zhmotňovalo a zvětšovalo. Kněz z klečící první řady věřících vybral ženu. Podřezal jí nad relikvií žíly na obou zápěstí. Krev dopadala na relikvii a vpíjela se do rudého vejce.  Z oběti pomalu vyprchával život.
    Had se dál zvětšoval, obtáčel se kolem oltáře a hlava nabývala nepřirozeně velkých rozměrů. Potom se hadí hlava vztyčila nad ležící dívkou, která, ji teprve teď spatřila. Místnost zaplnil její hysterický jekot, ten však brzo skončil. Hadí nestvůra pomalu soukala její tělo do svých útrob. Všichni v sále nato omámeně hleděli. Dokonce i kněz přestal se svým krvavým představením a zaujatě hleděl jak oběť tvoří bouli v hadím těle, dál pokračuje jeho útrobami k vejci a úměrně se zmenšuje tenčícímu tělu hada. Přisluhovači v sále začali opět odříkávat jakési litanie.
    První, kdo se ze čtveřice dobrodruhů krčících se za rohem vymanil z ochromení  způsobeného hrůzostrašným představením, byla Astra. Něco jí napovídalo, že oběť za každou cenu nesmí zmizet ve vejci. Ta se už přibližovala k mlhavému konci hada. Astra vytáhla prak, založila do něj kouli, roztočila a vypustila. Střela byla až zázračně přesná, srazila vejce z podstavce, možná jej i poškodila. Její počin měl efekt.
    Had se pozpátku začal stahovat do relikvie a v místě boule vyvrhl zmenšenou karikaturu dívky.  Odříkávání veršů bylo přerušeno hromadným vyděšeným vzdechem. Nakonec celá nestvůra zmizela zpátky odkud přilezla. Rudé vejce neškodně leželo na zemi a na Astru se nyní upíraly desítky párů zmatených očí. Po chvilce se vše rozběhlo velmi rychle. Kněz na ni ukázal prstem a něco zařval. Do pohybu se dali Stygijci s dalšími ozbrojenými Setovými přisluhovači. A samozřejmě Astra, která zjistila, že její tři společníci už mají pořádný náskok.  
    Doběhli nahoru do hrobky. Kvůli červenému odstínu zdí chodby to vypadalo, jako když vyběhli z pekla. Rozhodli se zkusit vyběhnout po schodech v rohu vedoucích nahoru do chrámu. Ten byl plný věřících po celý den. Kdyby se jim to podařilo, v chrámu už by byli v bezpečí. Nikdo by si tam na ně nic nedovolil, protože by se tak zkonvertovaní kněží prozradili. To se však nepodařilo, protože poklop byl z druhé strany pevně zajištěn. Seběhli zase dolů, ale hrobka už byla plná Setových přisluhovačů.
    V tu chvíli však k překvapení jak čtveřice, tak Stygijců zpoza hrobek vyskočili Asylovi lidi, kteří byli za nimi schovaní. Nejdřív z jejich rukou vylétly nože, některé z nich si našly cíl. Potom vytasili dýky nebo krátké meče a nastal boj.  Bylo jasné, že pro jednou jsou Asylovi a Crimovi lidé spojenci. Astra byla v boji rychlá a ladná jako kočka, zároveň však vytrvalá jako vlk. Bojovala s rapírem a levoručkou na zachycení nepřítelovi zbraně. Během boje zabila tři muže a mezi nimi i jednoho Stygijce. Všimla si ovšem také padlých druhů. Šilhavec umřel první. Později se na ní velice zblízka usmálo Crimovo proříznuté hrdlo. Pohledem zhodnotila boj. I přes obklíčení a moment překvapení se nemohli zloději rovnat s tvrdým výcvikem Stygijců, kteří zvrátili vývoj na svoji stranu. Bylo zřejmé, že boj bude prohraný.  Kromě tajného vchodu, kterým sem přišli, nebylo úniku. Astra se pokusila k němu probojovat.
    Do cesty se jí však postavila pro ní známá tvář Stygijce. Na chvíli zaváhala, byl to její nedávný milenec. Pak přišla rána.                          
snakering

    Probudila se nahá, ležící na studené hrubé dlažbě, ruce svázané za zády a nohy křížem. Nevěděla, jak dlouho ležela, poznávala sál, v kterém se odehrál rituál. Nyní tu ovšem byl klid. Nikde známka po hadím démonu, jehož cestu na svět drze zastavila a vrátila ho zpátky do pekelných hlubin.  Nacházela se tedy pod chrámem Mitry, jehož rozsáhlé sklepení skrývá semeniště Setových přívrženců. Začala se natáčet, aby si prohlédla celou místnost.  
    "Vida, princezna se probudila," promluvil muž, který stál stranou. Byl to kněz, který vedl krvavé představení. Oděný v tmavém rouchu, na krku měl zavěšen nějaký amulet. V ruce držel zkroucenou hůl, která připomínala hada. "Přerušila si příchod Setova služebníka. Jak odvážné na tak křehkou ženu. Teď si ho budeme muset chvíli udobřovat."  Zamračil se. "Moji muži tě nezabili, nevím proč. Možná tě zachránila tvoje krása. Tím ovšem prokázali slabost." chvíli mlčel. "Tvůj čas jistě ale přijde."
    Prohlížel si její krásné tělo. Dokonce i Setův kněz těžko odolával jeho půvabu. Došel k oltáři, ke kterému stoupalo několik schodů. "Teď jistě políbíš knězi nohu" poručil. Astra chvíli váhala. Poznala, že se svázanýma nohama bude nemožné se bez cizí pomoci postavit. Doplazit se ke schodům nebylo těžké, překonat je, byl ovšem velký problém.  Kněz s pobavením sledoval, jak se její krásné tělo kroutilo a svíjelo při překonávání  každého schodu. Po velkém úsilí  se dostala k jeho nohám. Byl to však odpor a vzdor, který stál za její námahou. Bez zaváhání na jeho nohy plivla. Kněz však na sobě nenechal znát žádné emoce. Nohou ji otočil na záda, aby si ji znovu prohlédl a nasytil se její krásou. "Nenecháš se tak lehce zkrotit že? Než tě použiji k Setovým záměrům budeš tu zdobit dlažbu. Nejdřív ale musíme najít čistou ženu, která splňuje Setovy požadavky, což ty rozhodně nejsi." Nohou ji pak shodil ze schodů. "No a pokud tě nepoužijeme, tak tu asi chcípneš hladem, nemám totiž ve zvyku starat se o zvěř."
    Když se zkutálela dolů, chtěla ze sebe vyřknout proud nadávek. Ke své hrůze zjistila, že neslyší svůj hlas. Zkusila naplno zařvat, avšak její hlas zanikal v prostoru, jako  by ho vymazalo nějaké kouzlo.
     "Snad si nemyslíš," promluvil kněz, "že bych tě tu nechal ječet. Tohle jsou prastaré pozůstatky Setova chrámu z dob mocného Acheronu a ty jsi jen jeho  dekorace!" Na chvíli se odmlčel a sešel schody. "S pomocí hadího démona brzo ovládnu tohle město. Lid Tarantie v samé hrůze z něj začne uctívat mocného Seta. A až zabiju toho tupého barbara, tak se stanu králem Aquilonie! A později obnovím Acheron a jeho slávu!! Hahá!"
    V tu chvíli vtrhl do sálu Stygijec a něco zařval ve stygijštině. Kněz zaklel a běžel za ním. Astra tomuto jazyku nerozuměla. Stejně jí však nezbývalo, než čekat na svůj osud.  
    Po nějaké době zaslechla hlasy a zvuk boje. Kdo to mohl být?  Nikdo krom lidí z podsvětí přeci nevěděl o zkaženosti kněžích. Nebo ano? Brzo se do sálu přiřítil známý kněz. Běžel na druhý konec sálu, kde otevřel tajný vchod do chodby, která ústila možná až někde za městem. Kněz se však zarazil a vrátil se k Astře. V tu chvíli se už boj blížil rychle k sálu. Kněz napřáhl svůj palcát s cílem rozdrtit jí hlavu. Astra se však těsně před dopadem těžkého kovu bleskově odkutálela. Kněz zavrčel, a přišlápl si dívku k zemi, aby mu podruhé neunikla. Napřáhl znovu. Astra očekávala svůj konec. Ruce kněze se však zastavily. Oči vyděšeně zírali, protože se setkali se smrtí. Nemohl se nadechnout. S nožem v hrdle, z kterého po každém úderu jeho srdce vystříkla krev, si klekl na kolena, a nakonec padl obličejem k zemi. Celý sál byl plný královské gardy, která pobila zrádné kněze. Vojáci se zastavovali u Astry, aby si s podivem nad nečekaným nálezem prohlédli její ničím nekrytou krásu.
    Potom k ní přišel obrovitý starší muž s dlouhými, černými, místy šedivými vlasy. Jeho mohutně klenutá hruď a pletence svalů na obnažených rukou  ovšem naznačovaly, že muž má přes svůj pokročilejší věk stále mnoho sil.  Podrobně a neskrývaně si ji prohlížel. Pod pohledem jeho modrých divokých očí si teprve pořádně uvědomila, že je  nahá.  Potom se muž zasmál a promluvil.
     "U Croma. Ženo, dnes máš velké štěstí. Ze spárů Seta tě zachránil král Aquilonie."

protector tea cup
 


Komentáře

1 Luděk Luděk | 23. září 2010 v 10:28 | Reagovat

To s tím "seznamem zakázaných bohů" máš ze svojí hlavy nebo z de Campa?

2 Daniel R. Daniel R. | 23. září 2010 v 10:43 | Reagovat

[1]:To jsem si vymyslel. Možná, že jsem to mohl napsat trochu jinak, aby to nevypadalo příliš direktivně. Nicméně je známé, že za předešlého poblázněného krále, kterého Conan zabil, se v Aquilonii rozmohlo mnoho nebezpečných kultů. A to i ten Setův.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama